zdroj: www.svetpejsku.cz
LANDSEER
Druhové zařazení psa: Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcaští salašničt
Výška v kohoutku: Pes 72-80 cm, fena 67-72 cm
Hmotnost: 50-68 kg
Země původu: Německo/Švýcarsko
Doba vzniku plemene : 19. století
Původní využití :Pomocník rybářů a společník
Základní charakteristika : Společník
Landseer má krycí srst, s výjimkou hlavy, která je dlouhá a tak rovná a hustá, jak je to jen možné, na dotek je velmi měkká. Mírně zvlněná srst na zádech a zadečku není problematická. Hlavní zbarvení srsti je čistě bílé, se zřetelnými černými záplatami na těle a na záškrtu. Límec, přední část hrudi, břicho, končetiny a ocas musí být bílé. Hlava je černá s bílým čenichem a bílým symetrickým požárem, ani příliš úzkým, ani příliš širokým, sahající z čenichu přes hlavu na bílý límec. Bílé značkování není penalizováno, mělo by však být z dalšího plemenného chovu odstraněno.
Landseer je mírný a přátelský pes, s vždy dobře naladěnou povahou. Je vyrovnaný, čestný a velmi sebevědomý, zároveň však také velmi poddajný, přítulný a poslušný, a povětšinou velice společenský. Přestože je jeho povaha bez stopy agresivity a štěká jen velmi vzácně, v případě nebezpečí dokáže svoji rodinu i její majetek spolehlivě ochránit. Bývá náruživým plavcem.
Landseer by měl působit dojmem vysokého, silného a dobře vyváženého psa. Končetiny má poněkud delší, než má Newfoundlandský pes, a to obzvláště psi. Hlava by měla být volná a bez vrásek, pokrytá krátkými a jemnými chloupky. Měly by být nápadně modelovaná s noblesním výrazem. Lebku má širokou a masivní s dobře vyvinutým týlovým výčnělkem. Stop je nesporný, nicméně není tak zřetelně vyslovený jako u Svatobernardského psa. Nos má černý. Délka čenichu se rovná hloubce čenichu, měřeného před stopem. Rty má čisté, černé, tak těsné, jak je to jen možné, horní ret překrývá ten spodní. Líce má mírně vyvinuté, směrem k čenichu se zužují. Oči jsou středně velké, mírně hlouběji posazené, hnědé nebo tmavohnědé, světle hnědé jsou však tolerované, mandlově tvarované, s přátelským výrazem. Uši má středně velké, natažené vpřed dosahují vnitřního koutku oka, jsou trojúhelníkově tvarované, s mírně zakulacenými konci, dosti vysoko posazené, ne však příliš vzadu, jsou nošeny ve svěšeném přiklopení u hlavy a pokryté krátkými a jemnými chloupky, delší prameny se nacházejí pouze na zadní části kořene ucha. Krk má široký a svalnatý, délka krku od týlu ke kohoutku tvoří přibližně 4/5 délky od týlu ke konečku nosu. Vyslovený lalok je nežádoucí. Délka těla, měřená od kohoutku ke kořeni ocasu by měla tvořit dvě délky hlavy. Tělo je široké a silné od kohoutku až k záškrtu. Záda má rovná a v linii. Bedra jsou svalnatá. Hruď je hluboká a široká, dobře posazená mezi velmi svalnatými rameny. Břicho je jen velmi mírně podkasané. Ocas je silný, délkou dosahuje nanejvýše mírně pod hlezna, je dobře pokrytý hustou, huňatou a chundelatou srstí. Ocas by měl být svěšený mírně dolů, s povoleným malým zatočením na konci. Přední končetiny má silné a svalnaté, při pohledu z předu jsou absolutně rovné. Lokty jsou vždy blízko u těla. Zadeček je velmi statný. Zadní končetiny se pohybují volně, mají silné kosti obalené silnými svaly, stehenní svaly jsou obzvláště široké. Tlapky má velké, dobře zformované, jakoby kočičí. Pohyb i chůze jsou volné s dlouhými kroky.
Pro chov v bytě existují vhodnější plemena. Tito psi mají mnohem raději zimu, než vedro. Celoroční pobyt na zahradě jim vyhovuje, i když v domě se svými pány jsou samozřejmě také velice rádi. V současnosti je Landseer chován i jako společník a společnost lidí je pro něj důležitá. Nade vše milují vodu, letní měsíce jim zpříjemníte návštěvou jakékoli louže. Rádi se vrhnou do vody i v zimě, protože hustá a mastná srst s podsadou jen tak nepromokne. Pro plavání jsou přímo stvoření, jejich tlapy jsou pro to vybaveny silnými plovacími blánami. Jsou výbornými vodními záchranáři.
O velkých psech se říká, že bývají mírumilovnější a přátelštější, než malá plemena. Landseer není výjimkou, je to velice milé a společenské plemeno. Moc rádi se mazlí a skvěle vycházejí s dětmi, a to i s cizími. Charakteristickou vlastností je láska k vodě.
Je to vyrovnaný, samostatný a dostatečně sebevědomý pes. Zároveň je velice oddaný svému majiteli, je poddajný a dobře cvičitelný. Neprojevuje se agresivně, ani příliš neštěká, ale svoji rodinu a teritorium dokáže v případě ohrožení lehce ochránit. Landseera si s vlídným přístupem získáte snadno, ochotně se poddá, s výcvikem a poslušností nemá problémy. Pro téměř každé plemeno však platí, že při výchově a výcviku je důslednost jedním ze stěžejních pilířů úspěchu.
Landseer, stejně jako Nowofoundlandský pes, je potomkem toho největšího psa z ostrova Sv. Johna, který pocházel ze psů, jenž s sebou vozili baskičtí a portugalští rybáři na největší a nejznámější světová pobřeží, kde s nimi lovili ryby a žili u indiánských domorodců. Landseer získal své pojmenování podle malíře zvířat Edwina Landseera, na jehož portrétu s názvem „Důstojný člen lidské společnosti“ je tento pes nezapomenutelným způsobem vymalován.
LEONBERGER
Druhové zařazení psa: Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcaští salašničt
Výška v kohoutku: Pes i fena 65-80 cm
Hmotnost: 40-70 kg
Země původu: Německo
Doba vzniku plemene : 19. století
Původní využití :Hlídací pes, služební pes
Základní charakteristika : Společník, hlídací pes
Je bohatě osrstěn, srst je jemná až hrubá, dostatečně dlouhá. Na krku a hrudi tvoří hřívu, na předních končetinách praporce a na zadních nohách bohaté kalhoty. Barva srsti jsou různé odstíny žluté, zlaté a mahagonové, včetně kombinace těchto barev a s černou maskou. Mezi leonbergery se vyskytují jedinci s příměsí černé barvy v srsti, ale černá barva nesmí určovat celkový vzhled.
Velmi klidný, vlídný, dobromyslný pes, s nímž je navzdory velikosti snadné pořízení. I bez výcviku je dobrým hlídačem. Velmi miluje děti a k lidem i ke zvířatům se chová neagresivně.
Velký, silný a mohutný pes lvího vzezření, obdélníkového tělesného rámce. Hlava hluboká, bez vrásek, hrdě vztyčená. Čenich hluboký, nevybíhající do špičky. Uši vysoko nasazené, spadající. Středně velké hnědé oči s typickým dobromyslným výrazem. Končetiny ne příliš vysoké, svalnaté, rovné, se silnými kostmi. Hluboký hrudní koš, rovný hřbet, silná bedra. Ocas bohatě osrstěný, vždy zpola spuštěný.
V součastné době je leonberger chován jako společník a rodinný pes, který splňuje požadavky moderního života. Je inteligentní, temperamentní a neúnavný společník při všech aktivitách své rodiny. Velmi rád plave a je schopný se koupat i za nejstudenějšího počasí. Díky své obrovské velikosti se příliš nehodí pro život ve městě a je radši, když může spát a žít venku. Svého pána bude leonberger doprovázet při procházkách i vyjížďkách na kole. Bude však i oddaně ležet u jeho nohou ve chvílích klidu. Rád si hraje s dětmi a má pro ně velké pochopení. Leonberger je snadno ovladatelný a vycvičitelný. Má dobrou paměť a rád se učí nové věci.
Toto plemeno je chováno převážně jako rodinný společník a hlídací pes. Přestože je dobrý hlídač, je k lidem přátelský. Zasahuje jen při ohrožení majitele nebo majetku. U leonbergra je velmi důležitá vyrovnaná, spíš přátelská, povaha. Nesmí být ani bázlivý a ani k lidem i psům agresivní.
Tento mimořádně velký pes potřebuje hodně kvalitní potravy a dostatečný prostor. Měl by být celoročně ubytován na zahradě. Vzhledem k hmotnosti leonbergera se u něj dosti často setkáváme s dysplazií kyčelních kloubů a případní zájemci by si proto měli brát štěně jen z chovu, který touto chorobou nebyl zasažen.
Vznikal od poloviny minulého století v důsledku chovatelského záměru městského radního z německého města Leonberg Heinricha Essiga, který chtěl vyšlechtit psa podobajícího se lvu. Jako základ byli použiti psi novofoundlandští, svatobernardští a pyrenejští horští.
MALÝ HLADKOSRSTÝ PINČ
Druhové zařazení psa: Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcaští salašničt
Výška v kohoutku: Pes i fena 25-30 cm
Hmotnost: kolem 4-5 kg
Země původu: Německo
Doba vzniku plemene : 19. století
Původní využití :Společník
Základní charakteristika : Společník
Srst trpasličího pinče podle standardu má být krátká a hustá, hladce přiléhající a lesklá, bez lysin. Rozlišujeme 2 barevné typy: „selfcolored" (jednobarevní - jelení červená, červenohnědá až tmavě červenohnědá a „black and tan") černí s pálením - lesklá černá s červenými nebo hnědými znaky. Co se týče péče o srst, nejsou s pejskem žádné velké starosti. K vyčesávání srsti je nejlepší gumový kartáč, srst se „leští" vlhkou látkou. Pokud chcete chovat pejska v bytě, jistě tuto jednoduchou „údržbu" oceníte. Po příchodu z procházky stačí vzít namočenou žínku a psovi jednoduše otřít tlapky.
Velmi temperamentní, bystrý a odvážný pes. Je stále ve střehu, na cokoliv podezřelého okamžitě upozorní a k cizím je naprosto nedůvěřivý. Proto je dobrým hlídačem. Neváhá ani zaútočit jako první, a to i na soupeře nesrovnatelně větší, než je on sám. Reaguje rychle až překotně.
Malý pes, který však jinak svým vzhledem odpovídá střednímu pinčovi. Svalnatý, čtvercového formátu a elegantního držení těla. Hlava protáhlá a relativně silná, s vysoko nasazenýma, dopředu klopenýma ušima ve tvaru písmene V. Ocas vysoko nasazený a krácený asi na tři články.
Tento ve své váhové kategorii univerzální pes je schopen plnit množství nejrozmanitějších úloh: společníka, hlídače, turisty i sportovce. Velmi se hodí pro soutěže miniagility.
Trpasličí pinč je pes, který je svou velikostí přímo ideální do města a do bytu. Je malý, milý a přítulný. Navíc je skvělý hlídač a jeho štěkot rozhodně předčí kdejaký alarm. Rozhodně se nenechá uplatit, k cizím je dost nedůvěřivý. Jinak je to dostatečně sebevědomý a vyrovnaný rodinný a společenský pes. Jeho malý vzrůst mu nebrání být velkým bojovníkem a sportovcem. Sport, jakým je například agility, dogdancing atd., kde může uplatnit svoji hbitost, rychlost a hravost, je pro něj přímo ideální. Když se na vašem pozemku vyskytne nevyžádaná návštěva, můžete si být jistí, že se o tom ihned dozvíte nejen vy, ale pravděpodobně i nejbližší sousedé. To může být výhoda i nevýhoda.
Pes se jednoduše a ochotně cvičí, je ho k tomu potřeba vést s důsledností už od mládí, ale výsledek určitě stojí za to. Ne každé malé plemeno je tak ochotné k práci, jako právě malý hladkosrstý pinč.
O původu pinče nemáme mnoho informací. Přestože se ví, že v 19. stol. bylo chováno mnoho těchto psů a jejich chov probíhal v Německu a ve Skandinávii už po několik století, samostatným plemenem se malý hladkosrstý pinč stal až v roce 1895, kdy vznikl Německý klub chovatelů pinčů. Ve 20. letech minulého století bylo plemeno dovezeno do USA, kde si rychle získalo velkou popularitu a brzy na to i vlastní klub. U nás bylo na vrcholu své slávy za první republiky. V této době se chov orientoval na zmenšování pinče. Na výstavách se dávali za vzor ti nejmenší psi, často i s jasně patrnými znaky degenerace. Například lysé uši, vypoulené oči, podsazené nohy, roztřesená postava, hlava ve tvaru jablka a jiné. Chov „srnčích ratlíků" je dnes zaměřený na udržení vyvážené stavby těla, které má být silné a svalnaté. Cílem chovu není produkovat malé a často nemocné „třasořitky", ale zdravé a použitelné psy.
MASTIF
Druhové zařazení psa: Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcaští salašničt
Výška v kohoutku: Pes i fena kolem 80 cm
Hmotnost: 70-80 kg
Země původu: Anglie
Doba vzniku plemene : již ze starověku
Původní využití :Hlídací pes, služební pes
Základní charakteristika : Hlídací pes, služební pes, společník
Anglický mastif má krátkou a hladkou srst. Vyskytuje se v několika varietách zabarvení, kromě jiného zlatožluté a načervenalé. Srst může být i pruhovaná.
O současném anglickem mastifovi se říká, že vůči lidem, kterým důvěřuje, projevuje nejen dobromyslnost a přátelskost, ale i mimořádnou přítulnost. Pokud je anglický mastif podrážděný, dokáže být vůči neznámým lidem velmi nepříjemný, agresivní, útočný až nebezpečný. Anglický mastif je velmi ostražitý pes.
Tento vysloveně mohutný, masivní a velmi silný pes dorůstá do výšky něco kolem 80 cm. Jeho hmotnost se pohybuje obvykle mezi 70 až 90 kg. Má vysloveně silné končetiny, které jsou zakončené kulatými a širokými tlapami. Stavba těla má obdélníkový tvar. Hlava je široká, se stejně širokou a mohutnou tlamou.
Anglický mastif potřebuje prostor, ale neměl by se chovat venku. Má rád kontakt s rodinou. Nevyžaduje dlouhé procházky, svou podstatou je to tak trochu lenoch. Stačí několik kratších procházek denně. Zejména v mládí se nesmí přetěžovat, aby se mu dobře vyvinuly klouby a kostra. Kvůli své velikosti někdy mívá právě s kostrou problémy. Jinak ale netrpí nemocemi víc, než jiná plemena.
Ne nadarmo se o mastifovi říká, že je to obr s něžným srdcem. Přestože byl používán hlavně pro boj, jeho „parketa" je spíš hlídání. Své teritorium brání neústupně, a pokud ho vetřelec naruší, napadne jej. Může být tedy velmi nebezpečný, ovšem pouze pokud je k tomu vyprovokován. Jinak je to klidný, až apatický pes, zejména dětem dovolí hodně. Má velmi milou a přátelskou povahu, miluje svou rodinu a vyžaduje její blízkost. Není proto vhodné ho chovat venku v kotci. Anglický mastif je inteligentní, vnímavý a poslušný pes, i když na povely reaguje trochu pomaleji. Právě snadná ovladatelnost v kontrastu s jeho mohutností, na něm možná nejvíc překvapí.
Anglického mastifa můžeme chovat jako hlídacího psa, anebo ho vycvičit jako služebního psa. V každém případě potřebuje hodně místa. Jeho chovatel by se mu měl postarat o dostatek zaměstnání a pravidelný pohyb. Jeho vztah k dětem, které zná a které má rád, je bezproblémový. Chovatel anglického mastifa by s ním měl zacházet se znalostí a plnou zodpovědností.
Anglický mastif má, stejně jako celá řada jiných plemen, svůj původ v prastarých molosských psech, jejichž praprapředek - Lupus Laniger žil v době neolitu na tibetských náhorních planinách. Odtud se psi rozšířili do Mezopotámie a později s Kelty do Evropy a Anglie. Jisté je, že na ně narazil už Julius César, když v roce 55 př. n. l. dobýval anglická opevnění. Anglický mastif byl po celá staletí používán v bitvách a válkách. Bojoval za Anglii proti Francouzům, byl ve válce Severu proti Jihu, dobýval Jižní Ameriku se španělskými konqistadory. Síla a odvaha tohoto psa byla také zneužívána v zápasech proti medvědům, býkům a lvům, což byla oblíbená zábava starých Římanů a později i britské šlechty. Stal se ale oblíbencem i prostého lidu, když byl používán například k honění býků před porážkou, aby se zajistila křehkost masa. Po zákazu zápasů v polovině 19. století, nacházel mastif uplatnění pouze jako hlídač a jeho obliba klesala. Hlídač byl ovšem dokonalý a jeho schopnosti se málem démonizovaly. Nakonec pes Baskervilský není nic jiného než právě Anglický mastif. Další krizi tohoto plemene způsobila II. světová válka.
NEAPOLSKÝ MASTIN
Druhové zařazení psa: Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcaští salašničt
Výška v kohoutku: Fena 60-68 cm, pes 65-75 cm
Hmotnost: 50-70 kg
Země původu: Apeninský poloostrov
Doba vzniku plemene : již ze starověku
Původní využití :Starodávné Italské plemeno služebních psů
Základní charakteristika : Služební plemeno, hlídací pes, společník
Srst lesklá, tvrdá a hrubá, hustá, všude stejné délky a stejnoměrně hladce přiléhající, tenká a nejvýše 1,5 cm dlouhá. Nesmí mí žádný náznak praporců. Barva: Přednost se dává: šedé, olověné a černé, ale také hnědá, plavá a sytě žlutá (jelení červeň), někdy s malými býlimi skvrnami na hrudi a špičkách prstů. Jakákoliv barva může být žíhána. Barevné odstíny oříškově hnědá, holubí šedá a špinavě žlutá se tolerují.
Neapolský mastin se velice dobře zapsal jako domácí hlídač. Protože dorůstá velikostí i silou značných rozměrů, vypadá jako hrozivý protivník, avšak od přírody je v zásadě klidný, pomalý a rozvážný, ke svým lidem většinou přátelský
Mastin je pes, který především vyniká svojí tělesnou stavbou. Jeho mohutná postava nenechá nikoho na pochybách o jeho síle. Mastin je velmi těžký a robustní. Délka jeho těla přesahuje kohoutkovou výšku. Hlavu má odpovídající jeho postavě, stejně tak mohutnou. Na hlavě má nesčetně vrásek, tvořené záhyby kůže. Mastin má velmi typicky svěšené horní pysky, které překrývají spodní část tlamy a při pohledu ze předu mají tvar obráceného „V". Tento pes má vcelku krátkou čenichovou partii. Oči má Mastin daleko od sebe. Uši jsou v poměru k velikosti samotného psa celkem malé. Jsou trojúhelníkového tvaru a přiléhají k lícím. Mohou být kupírovány a stejně tak i ocas. Krk má krátký a dobře rostlý. Záda jsou mírně širší než břicho. Ocas má u kořene silný a ke konci se zužuje. Srst má Mastin lesklou, tvrdou, hrubou a všude stejně dlouhou (cca 1,5cm). Barva srsti může být dosti různá. Především může být - šedá, olověná, černá, hnědá, ale i žlutá. Tlapy má Mastin kratší a silné. Jeho pohyb je pro něj stejně typický jako povaha nebo majestátnost. Svým pohybem může připomínat chůzi koček nebo medvěda. Málokdy se donutí k běhu. Spíše je pro něho typický krok a klus.
Neapolský mastin má průměrnou potřebu pohybu.Rád si hraje a dovádí, není to však pes, kterého by bavilo hodiny běhat.Doma je obvykle velmi klidný až líný.Plemeno se využívá jako společenský hlídací pes.
Cítí-li se v ohrožení, velmi nebezpečný a nezná přítele. K cizím nedůvěřivý, k jiným psům i k domácím zvířatům někdy agresivní.
Dobře vychovaný neapolský mastin je vyrovnaný, klidný a tichý pes.Je oddaný svému pánovi a členům rodiny, je ochoten poslouchat a chová se přítulně.Tento pes však není plemenem pro začátečníky, je odvážný a tvrdý sám k sobě, ale je také značně dominantní a sebejistý, což platí především pro psy.Tento pes je velmi ostražitý, je vynikajícím hlídačem.
Známý na jihu Apeninského poloostrova již od dávnověku. Je potomkem velkého římského molosského psa, účastnících se v zvířecích zápasech v arénách starověkého Říma i při tažení legiií. Takovéto psy chovali prostí obyvatelé: řezníci, hlídači, křesťané, proto jeho šíření přinášelo chaotický charakter. Na výstavě v roce 1946 Pietro Scanciani vystavil 8 psů, majících mnoho charakteristických rysů současných mastinů. Správným výběrem Scanciani získal příkladného psa, dle kterého byl sepsán standard plemene, přijatý Společností italského mastina roce 1949.
NĚMECKÁ DOGA
Druhové zařazení psa: Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcaští salašničt
Výška v kohoutku: Fena více než 72 cm, pes více než 80 cm
Hmotnost: 55-75 kg
Země původu: Německo
Doba vzniku plemene : novodobý chov 19. století
Původní využití :Bojový pes, lovecké plemeno
Základní charakteristika : Služební plemeno, hlídací pes, společník
Srst je velmi krátká, hladce přiléhající a lesklá. Zbarvení může být žluté, a to od světle zlatožluté až k sytě zlatožluté. Další barvou je tzv. žíhaná, přičemž základní barvou je opět zlatožlutá všech odstínů, s černým ve směru žeber probíhajícím žíháním. Tyto zbarvení mívají černou masku. Donedávna nejoblíbenějším zbarvením byla černá. K tomuto zbarvení se počítá také zbarvení s označením "plášťová doga". Skvrnitá doga, někdy označována jako harlekýn, kde základní barvou je čistě bílá. A v neposlední řadě je tu před několika lety tolik diskutované, zbarvení modré.
V rodině se okamžitě stane plnohodnotným členem. K tomu dogu předurčuje její věrnost, inteligence a vyrovnanost. K dětem se chová velmi dobře. Německá doga je ostražitá, což z ní dělá výborného hlídače, který však příliš ani zbytečně neštěká. K cizím lidem je většinou nedůvěřivá. K malým psům je hodná a velkorysá. Ostatních psů si moc nevšímá, ale nechá se vyprovokovat. Doga je společenský, strážní pes a pes pro ochranu.
Hlava německé dogy je tzv."cihlového tvaru", je úzká, protáhlá, výrazná. Pysky má doga svěšené. Což znamená, že hodně slintá. Oči dog jsou kulaté, co nejtmavší, u modrých dog jsou o něco světlejší, skvrnité dogy mohou mít oči světlé či různobarevné. Německá doga má uši zavěšené, vysoko nasazené, středně velké, předními okraji přiléhají k tvářím. Kupírované uši jsou u nás zakázané. Kohoutek je výrazně vyznačený, hřbet krátký, v téměř rovné linii nepatrně spadající dozadu. Ocas má doga většinou svěšený, jen při vzruchu se ji mírně stočí do „šavle". Pes má končetiny rovné a velmi silné.
Pro dogu je vhodnější ubytování v kotci, ale určitě ne po celý rok. Jestli bude doga chována především doma, potřebuje nutně velké procházky. U německých dog se mohou objevit kostní nádory, dysplazie loketních a pánevních kloubů, ektropium, dogy skvrnité (výjimečně černé) mohou být, dnes již spíše sporadicky, postiženy jednostrannou nebo oboustrannou hluchotou. Dogy jsou jako ostatní velká plemena více náchylné k otočení žaludku (torze).
Německá doga patří mezi největší plemena psů vůbec. Z toho plyne, že má ráda velký prostor. Velký prostor si udělá i v srdcích svých majitelů. Je to přátelský pes s vysokou inteligencí. Dokáže si hravě ochránit svoji rodinu. Proto se dobře hodí i jako strážní pes. Svým vzrůstem si udělá respekt.
Je vhodné s odběrem štěněte dogy příliš nezahálet a štěně koupit nejlépe mezi 7 - 9 týdnem věku. Avšak pokud toužíte po psovi, se kterým můžete skládat ohromující množství zkoušek z výkonu a jezdit na závody, není na to doga vhodná. Existují sice německé dogy se zkouškou obranářskou či zkouškou všestrannou, ale jejich výcvik vyžaduje nejen jiný přístup, spoustu trpělivosti, včasný začátek, hodně síly, ale také štěstí při výběru štěněte. Navíc výrazné výsledky se nedostaví zrovna brzy, což mnohé odrazuje. Německá doga se dá vycvičit pouze láskou. Tvrdými donucovacími prostředky a tresty se nic nezmůže. Německá doga se snadno urazí a zatvrdí. Se základním výcvikem je potřeba začít co nejdříve, než doga vyroste. A to samozřejmě hravou formou!
Za předchůdce německých dog jsou považováni staří býkohryzové, stejně jako psi používaní ke štvaní zvěře a k lovu divočáků. Svým vzrůstem patří mezi mastify a chrty. Doga byla původně lovecké a bojové plemeno. Označení doga patřilo velkým, silným psům, kteří zpočátku nemuseli patřit k žádnému určitému plemeni. Názvy jako ulmská doga, anglická doga, dánská doga, pes na štvaní, pes na divočáky a velká doga později označovaly podle barvy a velikosti různé typy těchto psů. V roce 1878 se v Berlíně dohodlo, že takovýmto psům se bude souhrnně říkat Německá doga. V roce 1880 byl v Berlíně sestaven první standard dogy. Známým majitelem a obdivovatelem dog 19. století byl kníže Otto von Bismarck. V dnešní době je německá doga převážně dobrým společníkem.
NĚMECKÝ BOXER
Druhové zařazení psa: Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcaští salašničt
Výška v kohoutku: Pes 57-63 cm, fena 53-59 cm
Hmotnost: 25-32 kg
Země původu: Německo
Doba vzniku plemene : novodobý chov 19. století
Původní využití :Bojový pes, služební plemeno
Základní charakteristika : Služební plemeno, hlídací pes, společník
Boxer má krátkou, hladkou a přiléhající srst. Srst je žíhaná nebo žlutá, popřípadě s bílými odznaky a černou maskou. Bílá nesmí pokrývat více než třetinu těla. Pouze v období línání je nutné denní kartáčování k odstranění uvolněné srsti. Psa koupejte jen v případě nutnosti. Uši psa je nutné udržovat v čistotě, drápky krátké.
Veselý, inteligentní, poslušný, odvážný, oddaný, milý, velmi přítulný, klidný, ostražitý.
Boxer je středně velký hladkosrstý podsaditý pes s krátkým kvadratickým tělem a silnou kostrou. Svaly jsou suché, pohyb čilý, plný síly a ušlechtilosti. Hlava vykazuje harmonický poměr široké tlamy vůči temeni, tmavá maska rámuje tlamu a tmavé inteligentní a výmluvné oči.Krátká tlama boxera je odkazem jeho předků. Středověcí lovci chovali kromě obratných psů, kteří štvali zvěř, také těžké a odvážné psy, kteří svými silnými čelistmi zastavenou zvěř uchopili a přidrželi. Tito medvědohryzové a psi na udržení divočáků měli zkrácenou širokou tlamu, prodlouženou dolní čelist a ustupující nosní houbu, díky čemuž mohli dýchat i přesto, že byli pevně zakousnuti do kořisti.
Snažte se zajistit boxerovi hodně pohybu, protože jej potřebuje. Až pes dospěje, můžete jej opatrně naučit běhat za svým kolem. Boxeři milují hraní a dovádění s ostatními psy, ale i kvůli hře s míčem se svým pánem rádi vylezou ze svého pelíšku.
Do současné doby přetrvává bojový charakter předků německého boxera. Boxer je živý, přátelský, otevřený pes, stále v dobré náladě. Jako jediné služební plemeno bývá bez výhrad doporučován i do rodin s dětmi, jimž je nejlepším společníkem. V případě potřeby však dokáže být náležitě ostrý, je výborným obranářem.
Boxera by si měli pořizovat pouze ti, kdo jsou schopni a chtějí mu věnovat láskyplnou, ale důslednou výchovu. Jinak mladý pes velmi rychle pochopí, jak využívat lidských slabostí. Boxer je jedním z devíti služebních plemen. Můžeme ho nejdříve vycvičit jako psa - průvodce (společníka). Budeme tak mít jistotu, že máme poslušného psa a vytvoříme si tak předpoklady pro další kynologické aktivity.
Německý boxer je oblíbeným rodinným a služebním psem již více než 100 let. Tenkrát se v jihoněmecké oblasti rozhodlo několik chovatelů k plánovitému chovu a sestavení standardu plemene. Na přelomu století již existovali psi podobní dnešním boxerům. Neměli však jeho celkovou harmonii a estetický vzhled, byli těžkopádní, s nohama do O a v nejrůznějších barevných rázech. Zakladatelé Boxer Klubu e.V. se sídlem v Mnichově se v roce 1895 pustili do práce, jejímž účelem byla a je péče o chov boxerů. Tehdejší standard zůstal v platnosti až do roku 1938. Traduje se několik pověstí o vzniku názvu plemene boxer. Pravděpodobný je původ z angličtiny, kde toto slovo znamená něco jako bojovník.
NĚMECKÝ PINČ
Druhové zařazení psa: Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcaští salašničt
Výška v kohoutku: Nezadáno
Hmotnost: Nezadáno
Země původu: Nezadáno
Doba vzniku plemene : Nezadáno
Původní využití :Nezadáno
Základní charakteristika : Nezadáno
NĚMECKÝ ŠPIC
Druhové zařazení psa: Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcaští salašničtí
Výška v kohoutku: Pes i fena 23-28 cm
Hmotnost: kolem 5-7 kg
Země původu: novodobý chov Německo
Doba vzniku plemene : již ze starověku
Původní využití :Společník
Základní charakteristika : Společník
Krycí srst je dlouhá a postavená, podsada je hustá. Zbarvení je čistě bílé, oranžové, hnědé nebo černé. Byly vyšlechtěny i jiné barvy, ty však nejsou zaneseny do oficiální barevné stupnice. Jednou za dva týdny srst vyčešte velmi řídkým hřebenem, potom ji lehounce vykartáčujte. Kdybyste srst česali příliš hustým hřebenem nebo příliš často, hrozí nebezpečí, že se podsada poškodí.
Živý, čilý, někdy troufalý, inteligentní, učenlivý, velmi věrný svému pánovi a jeho rodině, ostražitý, energický, milé povahy, není dotěrný.
Pes různé velikosti s nápadně krásnou a bohatou srstí. Hlava středně velká, klínovitého, "liščího" tvaru. Malé, špičaté, vysoko nasazené uši, oči středně velké, mírně zešikmené. Tělo co možná nejkratší, čtvercové, s širokou zádí a klenutým hrudníkem. Končetiny středně dlouhé, rovné, s malými tlapkami. Ocas vysoko nasazený, nesený zatočený přes hřbet. Srst dlouhá, rovná, odstávající krycí srst, krátká a měkká podsada. Celé tělo kromě hlavy, uší, přední strany končetin a tlap je pokryto dlouhou a bohatou srstí. Kolem krku bohatý límec. Srst na ocase je rovněž nápadně dlouhá.
Tento pes nepotřebuje mnoho pohybu, postačí procházky při kterých se bude moci vyřádit. Jediným problémem pro život v panelákové zástavbě je jeho záliba ve štěkání, a to velice výrazném. Tento zlozvyk je ale možné odstranit důslednou výchovou.
Malí a trpasličí špicové jsou někdy nervózní z příliš neposedných dětí. Kontakt s ostatními psy a domácími zvířaty je většinou bez problémů. Někteří špicové si myslí, že jsou velcí psi, a neváhají napadnout ostatní (velké) psy. Chraňte tyto „hrdiny“ před sebou samými.
Naučte psa již brzy, že si může párkrát štěknout, když se něco děje (zvonek,návštěva) pak však musí být zticha. Buďte v tom velice důslední! Malí a trpasličí špicové se většinou dobře vychovávají, protože jsou inteligentní a rychle se učí.
Špicové patří k nejstarším formám domácího psa, podobní psi existovali již několik set let před naším letopočtem, jak o tom svědčí četná vyobrazení z antických dob. Jsou na nich psi s typickými znaky špice: špičatým čenichem, nad hřbet zatočeným ocasem, se vzpřímenýma ušima. Někteří autoři dokonce tvrdí, že už kosterní nálezy psa bažinného z paleolitu vykazují typické znaky špicovitých psů. V Německu a vůbec na území střední Evropy špicové podobní dnešním žili již ve středověku, nicméně s registrovaným chovem se začalo tak jako u většiny ostatních plemen až koncem 19. století.
NOVOFUNLANDSKÝ PES
Druhové zařazení psa: Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcaští salašničt
Výška v kohoutku: Pes cca 71 cm, fena cca 66 cm
Hmotnost: 50-69 kg
Země původu: Kanada
Doba vzniku plemene : 17. století
Původní využití :Tažný pes pro těžké náklady, vodní pes
Základní charakteristika : Hlídací pes, vhodný do rodiny
Novofundlanďan má patrovou srst nepropouštějící vodu. Krycí srst je přiměřeně dlouhá a rovná, bez kudrn. Povoleno je lehké zvlnění. Podsada je hustá a měkká, hustější v zimě než v létě, ale na hrudníku a zádi se do určité míry vyskytuje vždy. Srst na hlavě, čenichu a uších je krátká a hustá. Hrudní i pánevní končetiny mají praporec. Ocas je zcela pokryt dlouhou hustou srstí, ale ta netvoří praporec. Trimování, ani střihání se nedoporučuje. Barva srsti může být: černá, černobílá a hnědá. Černá - nejběžnější barvou novofundlanďana je černá. Barva má být co možná nejvíc jednolitá, ale je povolen nádech vyblednutí od slunce. Bílé znaky na hrudi, prstech a nebo na špičce ocasu jsou přípustné. Černobílá - v některých zemích se tato barevná varieta uznává jako samostatné plemeno landseer, má značný historický význam. Přednost se dává černé hlavě pokud možno s bílou lysinou táhnoucí se až na čenich, černému sedlu s pravidelným vybarvením, černou zádí a černou horní stranou ocasu. Ostatní části musejí být bílé, mohou být s minimálním tečkováním ( ticking ). Hnědá - hnědá barva se pohybuje od čokoládových odstínů po bronzovou. Bílé znaky na hrudi, prstech a nebo na konci ocasu jsou přípustné. Černobílí psi a psi hnědí se na výstavách posuzují ve stejné třídě jako psi černí.
Výraz novofundlanďana vyjadřuje shovívavost a mírnost. Je důstojný, veselý a podnikavý, je známý svou přívětivostí a důstojností.
Novofundlandský pes připomíná svým vzhledem medvěda, jeho zdánlivá neohrabanost však klame. Přes svoji velikost a hmotnost je velmi obratným, pohyblivým a ostražitým psem. Dospělí psi dosahují kohoutkové výšky v průměru 71 cm, feny asi 66 cm. Hmotnost se u psů pohybuje mezi 60 a 75 kg, u fen 50 a 60 kg. U řady lidí vyvolává tento pes dojem mazlivého medvídka, a to díky své kompaktní, masivní a krátce osrstěné hlavě, tmavým očím, přiléhajícím trojúhelníkovým uším, dobře pigmentovanému nosu a celkově harmonickému vzhledu. Má patrovou srst s hustou podsadou, jež nepropouští vodu. Ve vrcholícím létě mu však může být na obtíž. Lépe se pak cítí, když teploty začnou zase klesat. V horkých dnech se rád schovává do chladných místností, vyhledává stín. V zimě naopak lehává rád na zahradě a někdy se nechá zcela zapadat sněhem. Dlouhá a hustá srst vyžaduje pravidelnou péči. Barva srsti může být černá, bílo-černá či hnědá. Pobyt ve vodě je pro novofundlandského psa potěšením. Kůže mezi prsty tohoto psa je vyvinutější, takže tvoří něco jako "plovací blány", které pohyb ve vodě usnadňují.Novofundlanďan je masivní, se silným a dobře osvaleným tělem a s dobrou pohybovou koordinací.
Tento pes potřebuje hodně pohybu. Laskavost novofundlandských psů k dětem je příslovečná. I v tomto případě bychom však měli vědět, že reakce malého dítěte nemůžeme nikdy předem odhadnout, a proto děti nenechávejte se psem o samotě, i když je to pes novofundlandský.
Dobře naladěný, společenský, mírný, nekomplikovaný, přítulný, poslušný. Tento pes je velice přátelský k lidem a ke zvířatům, velice rád plave a není zvlášť ostražitý, ale pokud to bude nutné, svou rodinu ochrání. Tento pes málo štěká.
Novofundlandský pes je ideálním rodinným psem. Je věrný, ostražitý, mírný ve styku s dětmi a jinými zvířaty. Vyžaduje kontakt se svou rodinou a neustálou pozornost. Trvalá osamělost bez rozumné činnosti psa otupuje. Jeho klidné a uvážlivé povaze nevyhovuje majitel, který zaměňuje nadměrnou aktivitu, hektičnost a panovačnost za lidskou sílu a autoritu. Výcvik směřující k útočnosti proti člověku, neustálý pobyt v kotci nebo dokonce na řetězu dokáže zcela zničit povahu tohoto skvělého psa. Novofundlandský pes potřebuje pevnou ruku a důslednou výchovu, musí vědět, že se nesmí nikdy postavit na odpor i tomu nejmenšímu členu rodiny.
Plemeno vzniklo na ostrově Newfoundland z domorodých psů a z velkého medvědího psa, přivezeného Vikingy po roce 1100. S příchodem evropských rybářů různá nová plemena napomohla formování a osvěžení plemena, ale základní charakteristické vlastnosti zůstaly stejné. Na začátku kolonizace ostrova r. 1610 měl již novofundlandský pes z převážné části svou vlastní morfilogii a vrozené chování. Tyto vlastnosti mu umožnily vydržet krutost extrémního podnebí při tahání těžkých nákladů po zemi a nepřízeň moře, kde sloužil jako vodní pes a záchranář.
OPIČÍ PINČ
Druhové zařazení psa: Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcaští salašničt
Výška v kohoutku: Pes i fena 25-30 cm
Hmotnost: 4-6 kg
Země původu: Německo
Doba vzniku plemene : 19. století
Původní využití :Pes na škodnou, hlídač
Základní charakteristika : Pes vhodný do rodiny, hlídač
Opičí pinč má drsnou, vlnitou srst, která je často čistě černá, avšak malé hnědé nebo šedé odznaky jsou přípustné. Pokud je to nutné, musí se srst opičího pinče škubat. Většinou se to odehrává v salonu, ale můžete se to také naučit. Srst nikdy neholte, protože ji to poničí na několik let. Těmto psům někdy rostou v očních koutcích chlupy, které dráždí oční bulvu, a proto se musí včas odstranit.
Živý, veselý, přátelský, ostražitý, nezastrašitelný, šikovný a přítulný.
Opičí pinč je miniaturní pes, kvadratického tvaru. Pevně rostlý s drsnou, kudrnatou, srstí dlouhou 2,5 cm na zádech a na ocasu (na hlavě o něco delší) a zmačknutým čumáčkem. Hlava je nevelká, okrouhlá. Oči jsou velké, černé, spolu s čumáčkem vytváří rovnoramenný trojúhelník. Uši jsou stojací nebo polovisící. Dovolující zabarvení je černé, prokvétající nebo černé s nádechem.
Psi tohoto plemena se spokojí s krátkou procházkou třikrát za den, a pokud si s nimi budete ještě pravidelně hrát, budou štěstím bez sebe.
Opičí pinčové vycházejí dobře s dětmi, ostatními psy i domácími zvířaty. Pokud budete mít psovi neznámou návštěvu, vyčká opičí pinč, jak se to vyvine.
Opičí pinčové se poměrně rychle učí povelům. Buďte vždy důslední a srozumitelní, výcvik občas obměňujte.
Původně byl chován jako domácí pes v jižním Německu. Jeho předkové byli zobrazováni na dřevořezech Albrechta Dürera (1471 - 1528). První záznamy o opičích pinčích se datují do roku 1879. Tito trpasličí psi byli velmi oblíbení kolem přelomu století. Byli vyšlechtěni z drsnosrstých pinčů. Prstenec hrubé srsti kolem hlavy připomíná opičí výraz. Barvy plemene byly jednobarevná žlutavá, červenavá, šedobílá až tmavě šedá, šedočerná až čistá černá.
PYRENEJSKÝ HORSKÝ PES (PYRENEJSKÝ OVČÁK)
Druhové zařazení psa: Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcaští salašničt
Výška v kohoutku: Pes i fena 65-81 cm
Hmotnost: 41-57 kg
Země původu: Francie
Doba vzniku plemene : kolem roku 2000 př.n.l.
Původní využití :Střežení ovcí
Základní charakteristika : Střežení ovcí, hlídací pes
Toto plemeno má hustou, hladkou a poměrně dlouhou a pružnou srst. Delší je na ocase a na krku, kde je povoleno lehké zvlnění. Na kalhotkách je srst jemnější a více se podobá vlně. Zbarvení srsti může být bílé nebo bílé s šedými, světle žlutými nebo zrzavými skvrnami na hlavě, uších a u kořene ocasu. O srst tohoto psa je třeba se pravidelně starat.
Vyrovnaný, pozorný, ostražitý, odvážný, inteligentní, poměrně samostatný a odolný, někdy svéhlavý. Pyrenejský horský pes štěká málo.
Současné době je plemeno široce známé a často jej můžeme vídat na výstavách. Jde o plemeno služebních psů. Druhé označení se používá - velký pyrenejský pes. Mohutný, velký a silný pes. Hlava velká, klínovitého tvaru, bez příznaků hrubosti, nesmí být těžká. Lebka je kulatá, přechod od čela na čumák je zcela plynulý. Morda je přiměřené délky, lehce se zužující ke konci. Čenich nosu a olemování očí musí být černé. Čumák rezavé nebo hnědé barvy – je nedostatek.Tlapy sevřené do hrudky. Ocas tlustý u kořene, postupně se zužující, dlouhý, dosahující až skákajících kloubů, bohatě osrstěný, tvořící závěs. V klidu nesený dolů nebo zlehka zohnutý a koneček směřující do strany, při vzrušení se stáčí nad hřbet do kruhu.
Pyrenejský horský pes se nehodí do městské zástavby, pokud není v okolí dostatek volného prostoru. Je spokojenější v chladnějším podnebí a také pokud může spát a žít venku. Tento pes je velmi dobrý hlídač, který si dobře hlídá svoje území. Ke svému majiteli má úzký vztah. Pyrenejský horský pes je plný síly a velmi obratný. Patří ke strážním psům a má sklony k nezávislosti a vlastní iniciativě. Majitel tohoto psa u něho musí mít vybudovanou určitou autoritu. Vůči obranyschopným psům se může tento pes chovat poněkud dominantně, malé psy však ignoruje. Toto plemeno vychází většinou dobře s dětmi, k cizím lidem se však chová nedůvěřivě a vaši rodinu i dům bude ochraňovat před nezvanými hosty. Kontakt s kočkami a dalšími domácími zvířaty je bez problémů.
S porovnáním se svými dávnými předky dnešní pyrenejský horský pes dostatečně zdomácněl a stal se oblíbencem jako miláček rodiny. Je to velice vytrvalý, zcela nenáročný pes, důkladný hlídač a strážce, trpělivý opatrovatel dětí. Může žít ve městě, pokud má dostatek prostoru pro pohyb.
Všechno potřebné naučte tohoto psa, dokud je mladý, protože jakmile je jednou dospělý, je již příliš silný a nezávislý. Tito psi potřebují vyrovnaného pána, který umí být důsledný i láskyplný.
V Pyrenejích žije pyrenejský horský pes již odnepaměti. Tento pes byl znám už ve středověku a používal se k ostraze zámků. Ve 14. století byla zdokumentována jeho existence Gastonem Phoebem. Pyrenejský horský pes se pohyboval také na dvoře Ludvíka XIV a v 17. století byl vysoce ceněn jako společenský pes. V knize hraběte von Bylandt z roku 1897 byl nalezen první podrobný popis tohoto plemene. Roku 1907 byl založen první klub milovníků pyrenejského horského psa a o 16 let později nechal tento spolek zapsat první oficiální standard plemene u SCC. Z tohoto standardu vychází dnešní standard, který se původnímu ještě stále velmi podobá. V novém standardu byla provedena především upřesnění jeho znění.
RAKOUSKÝ KRÁTKOSRSTÝ PINČ
Druhové zařazení psa: Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcaští salašničt
Výška v kohoutku: Pes i fena 36-51 cm
Hmotnost: 12-18 kg
Země původu: Rakousko
Doba vzniku plemene : kolem roku 1800
Původní využití :Lov krys a potkanů
Základní charakteristika : Hlídač, společník
Krátká, drsná. Barva srsti je nejčastěji zrzavá, černá, hnědá, hořčičná, tygří, ale připustíme i bílé označení.
Pokud nehlídá je velmi přátelský, k cizím lidem ovšem spíše nedůvěřivý a opatrný, dá se naučit mnoha dovednostem, poslouchá však jen toho, kdo ho vychovat. Jde tedy o psa jednoho pána.
Rakouský krátkosrstý pinč je nevysoký pes . Trup má středně dlouhý, lebku širokou. Visící uši nevelké. Hruď široká, hluboká. Ocas je zavinutý do kruhu a stočen na záda. Barva srsti je nejčastěji zrzavá, černá, hnědá, hořčičná, tygří, ale připustíme i bílé označení.
Toto plemeno je odjakživa psem farmářským. Vyhovuje mu proto prostředí venkova, kde se může dostatečně vyběhat. Jestliže pes nemá možnost se vyběhat na velkém prostranství, choď te s ním tedy na dlouhé procházky.
Velice živý a pohyblivý pes, přátelský, odvážný a inteligentní, tvrdý sám k sobě. Tento pes velice rád štěká. Má velice rád svoji rodinu. Je to pes, který poslechne pouze svého pána - toho, kdo ho vychoval.
Rakouský krátkosrstý pinč se velice rychle učí a je nadaným žákem. Výcvik však musí být přísný. Vynikají v kurzech obratnosti a s dobrým vychovatelem budou dobří i v kurzech poslušnosti. K ostatním psům bývá toto plemeno dominantní, avšak s kočkami a ostatními domácími zvířaty vychází dobře (zvykejte psa již od štěněte). K cizím lidem přistupuje opatrněji a udržuje si odstup.
Plemeno bylo vyšlechtěno v Rakousku v 18.století, kde je velmi populární. Podobnost s německými pinči a jejich geografická blízkost ukazuje na možnost podobného původu těchto psů. Za hranicemi Rakouska však rakouský krátkosrstý pinč je prakticky neznámý.
ROTVAJLER
Druhové zařazení psa: Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcaští salašničt
Výška v kohoutku: Pes i fena 58-69 cm
Hmotnost: 41-50 kg
Země původu: Německo
Doba vzniku plemene : kolem roku 1800
Původní využití :Vyhánění dobytka na pastvu, hlídací pes
Základní charakteristika : Hlídací pes, společník
Srst krátká, rovná, na pohmat hrubá. Zbarvení: černé se světle až tmavočerveně hnědým pálením. Přednost je dávána co nejtmavšímu a nejsytějšímu pálení.
Rotvajler je výborný hlídací pes, ale dnes si ho lidé pořizují i jako skvělého rodinného společníka. Není pravidlem, že každý Rotvajler je zlý a ,,drsný" pes, protože zlý a drsný je pouze v případě, že není svým pánem dobře veden. V případě, že je dobře vychován a vycvičen tak v dospělosti s tímto plemenem není sebemenší problém. Jinak je Rotvajler vlídný, přátelský a miluje děti, je velmi oddaný, poslušný a rád pracuje. Jeho zjev prozrazuje rozhodnost, chování je sebejisté, nebojácné a pes je pevných nervů. Na své okolí reaguje s velikou pozorností.
Rotvajler je středně velký a mohutný pes. Jeho postava je robustní a ukazuje na velkou sílu a vytrvalost.
Tento pes nezbytně potřebuje každodenní fyzickou zátěž, samozřejmostí jsou dlouhé procházky, kde se pes může řádně vyběhat a vydovádět. Nejlepší pro něj bude, když bude mít navíc ještě nějakou pracovní aktivitu, spolehlivě ohlídá Váš pozemek.
Dokáže velmi dobře vycítit nebezpečí a své lidi chránit za každou cenu, je například běžné, že pokud jste se psem na procházce a někoho potkáte rotvajler se postaví mezi vás a tohoto člověka. Snaží se vás tímto způsobem chránit pro případ, že by se na vás pokusil někdo zaútočit. V tom případě si můžete být jisti, že vám váš rotvajler pomůže. Neznamená to však, že by byl k cizím nepřátelský, pokud je dobře vychovaný nechá se od cizích lidí klidně i pohladit ovšem jen ve vaší přítomnosti.
Rotvajlera by si měli pořídit jen lidé, kteří ho zvládnou, a kteří na něj mají dost času, pokud rotvajlera nezvládnete může být nebezpečný a to při jeho tělesné stavbě může být opravdu zlé. Rotvajlera je možno vycvičit i jako obranářského psa, přesto (nebo právě proto) však zůstává velmi klidným a na své lidi si nikdy nedovolí.
Plemeno bylo vyšlechtěno v Německu ve 20. letech 19.století. Název dostalo podle města Rottweiler, střediska obchodu s dobytkem na jihu země. Zprvu byl rotvajler používán k lovu černé zvěře, později jako pastevecký pes k doprovázení stád a jejich nočnímu hlídání. Rotvajleři byli známi jako psi řezníků: zapřažení do vozíku převáželi maso, pomáhali hnát dobytek na trh a potom ochraňovali svého zbohatlého pána. V současnosti je rotvajler užíván jako spolehlivý služební pes a hlídač a populární je i na výstavách. V USA bylo plemeno uznáno v roce 1935, ve Velké Británii se objevilo r. 1936.
SVATOBERNARDSKÝ PES (BERNARDÝN)
Druhové zařazení psa: Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcaští salašničt
Výška v kohoutku: Pes i fena 61-71 cm
Hmotnost: 50-91 kg
Země původu: Švýcarsko
Doba vzniku plemene : kolem roku 1000
Původní využití :Hledač a zachránce
Základní charakteristika : Hledač a zachránce, hlídač, společník
Existují krátkosrstí a dlouhosrstí svatobernardští psi. Zbarvení je hnědé s bílou nebo bílé s hnědou. Svatobernardský pes musí mít bílé končetiny, hruď, špičku ocasu a lysinku a bílou skvrnu na šíji nebo bílý límec. Pouze v období línání je nutné denní kartáčování k odstranění uvolněné srsti. Psa koupejte jen v případě nutnosti. Uši psa je nutné udržovat v čistotě, drápky krátké.
Veselý, inteligentní, poslušný, přátelský, milý, velmi přítulný, klidný, ostražitý.
Bernardýn je pes, který je zařazován do skupiny pracovních horských psů. Je to impozantní svalnatý obr, který má objemnou a masivní hlavu. Bernardýn má široké, vypouklé čelo a jeho tmavě hnědé přátelské oči jsou posazeny dopředu. Bernardýnův široký, velmi silný ocas je na konci lehce zahnutý nahoru. Psi dorůstají 70 - 90 cm v kohoutku a feny mohou dorůst 65 - 80 cm v kohoutku. Hmotnost tohoto plemene se pohybuje okolo 50 - 90 kg. Existují dvě varianty svatobernardského psa, krátkosrstá a dlouhosrstá varianta. Srst je hustá, drsná a u krátkosrstých psů přiléhá k tělu, u dlouhosrstých je lehce zvlněna a dlouhá. Základní bernardýnova barva je bílá s menšími nebo většími červenohnědými plotnami. Na hlavě je žádoucí tmavé lemování.
Bernardýn je velmi činorodé a aktivní plemeno a v případě nedostatku vyžití si hledá vlastní vybití energie. Potřebuje každodenní mnohakilometrové procházky, společný běh s majitelem nebo trénink v zápřahu, se kterým se dá začít přibližně od dvanáctého měsíce věku.
Povaha svatobernardského psa je přátelská a mírná, ale taktéž pozorná a otevřená. U dospělého psa můžeme očekávat určitou míru rezervovanosti a důstojnosti. Jeho inteligence, přizpůsobivost a horlivost z něj dělá příjemného společníka a ochotného pracovníka.
Výchova bernardýna je složitější. Pro svatobernardské psy platí, že musí být vychováváni s velkým pochopením. Postarejte se o to, aby pes nebyl příliš tělesně zatěžován v období vývinu.
V průsmyku Velkého Sv. Bernarda ve výši 2469 metrů nad mořem založili mniši v 11. století hospic určený jako útočiště pro cestující a poutníky. V tomto hospicu se od poloviny 17. století chovali na hlídání a na ochranu velcí horští psi – bernardýni. Tito psi se brzy začali používat jako průvodci a zvláště jako záchranáři.
ŠARPEJ
Druhové zařazení psa: Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcaští salašničt
Výška v kohoutku: Pes i fena 46-51 cm
Hmotnost: 16-20 kg
Země původu: Čína
Doba vzniku plemene : kolem roku 1500
Původní využití :Psí zápasy
Základní charakteristika : Společník, hlídač
Srst psa je krátký, ježatá, přiléhající k tělu a tvrdá na dotek. Zbarvení srsti musí být vždy jednobarevné s jakoukoliv barvou s výjimkou bílé.
Šarpej má rád děti, takže je vhodný do rodin. Je oddaný svému pánovi, nezávislý, aktivní a čilý. Plemeno tohoto chytrého psa je dokonalým hlídačem, ale i společníkem.
Šarpej je kompaktní, harmonický pes s čtvercovou postavou. Zvláštností tohoto plemene je to, že jeho lícní kosti někdy mohou převyšovat objem, což se zobrazuje vráskami (. Dalším význačným rysem šarpeje je čenich, široký od kořene až ke konci nosní houby bez jakéhokoliv náznaku zúžení.
Co se týče pohybu, předností šarpejů je klus. Jinak je jejich pohyb živý, vyvážený, volný s dobrým nakročením a silným posunem ze zadních končetin. Nežádoucí je u těchto psů toporný chod.
Šarpej je pes milující děti, což znamená, že je vhodný do rodiny. Charakteristická je pro něj jeho nádherná, vrásčitá srst, která musí být vždy jednobarevná. Pro svou nezaměnitelnou povahu si jej musí oblíbit snad každý.
Pokud tohoto psa vychováte důsledně odvděčí se Vám oddaností a pokorou. Tento pes naplno miluje svojí rodinu.
Šarpej pochází z oblasti Guangzhou, která je nazývána Dialack. První zmínky o tomto plemenu spadají do roku 206 před n.l., kdy psi podobní šarpejům byli zobrazováni na dílech epochy dynastie Chan. Domovem šarpejů byl čínský venkov a od venkovanů dostali tito psi také své jméno. V překladu z čínštiny znamená šarpej písková kůže.
TIBETSKÝ MASTIF (TIBETSKÁ DOGA)
Druhové zařazení psa: Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcaští salašničt
Výška v kohoutku: Pes i fena 61-71 cm
Hmotnost: 64-82 kg
Země původu: Tibet
Doba vzniku plemene : Kolem roku 900
Původní využití :Střežení stád
Základní charakteristika : Hlídací pes, pracovní pes, společník
Tento pes má dlouhou, hustou srst s těžkou podsadou. Srst je čistě černá (případně s tříslovými odznaky), zlatohnědá nebi šedá. Pak však tříslové odznaky nejsou přípustné. Tohoto psa musíte pravidelně kartáčovat. Tibetský mastif má v zimě velice bohatou a hustou srst, jejíž velká část vypadá na začátku léta. V tomto období si majitel musí denně vyhradit půlhodinku na vyčesání a vykartáčování odumřelých a uvolněných chlupů ze srsti. Tibetský mastif dospívá většinou pozdě.
Vyrovnaný, klidný, rozvážný, důstojný, velice věrný své rodině, vůči cizím lidem zdrženlivý, někdy svéhlavý a paličatý, dominantní a sebejistý. V povaze tohoto mastifa je stále hlídat svoji rodinu i dům.
Jde o plemeno pracovních psů. Mohutný pes s těžkou kostrou. Hlava je široká, objemná. Hruď hluboká. Hřbet rovný. Muskulatura dobře vyvinutá. Ocas silný, pokrytý dlouhou a huňatou srstí, přehozený na hřbet.
Psi tohoto plemene potřebují průměrné množství pohybu. Rádi s vámi vyrazí do lesa nebo na louku, ale hrami s míčem apod. nejsou právě uchváceni. Pozor na přílišné zatěžování kostí, šlach a svalů v době vývinu.
Tibetský mastif je většinou velmi milý k dětem, ale cizím lidem nedůvěřuje. Pokud se již jako mladý obeznámil s ostatními zvířaty, bude je jednoduše akceptovat. Také kontakt se psy je zpravidla bezproblémový.
Výchova tohoto zvláštního psa musí být vyrovnaná. Nadávání a bití vedou pouze k tomu, že pes bude svého pána ignorovat. Musíte se snažit dosáhnout vzájemného respektu mezi vámi a vaším psem.
Starobylé plemeno, jehož historie začíná před 4000 lety. Ve Střední Asii v Tibetu se ve 3. století před naším letopočtem vyskytovali psi ohromných rozměrů. Byli ceněni pro svoji velikost a statečnost. Marco Polo při své cestě po Číně popisoval psy velikosti osla. Chovala je především aristokracie pro lov a ochranu chrámů. Tibetští mastifové byli také darováni Alexandovi Makedonskému pro lov na lvy a slony. Kvality těchto psů také vysoce uznávali starověcí Římané. Potomci tibetských mastifů se rozšířili po Evropě. Ve své domovině ve Střední Asii a v Himaláji se začali užívat pro pasení a ochranu dobytka.
